*Čertův úděl   (o tom, že těžké chvíle mohou být k užitku)

*Pravda pod hladinou vody (o tom, proč se vyplácí říkat pravdu)

*Hvězdný třpyt ( o tom, že niterná přání se plní)

*O plamínku v nás  (podpora empatie)

*Dračí mejlka   (o odvrácené straně zla a odpuštění)

*Skřítek pořádníček (mít rád čistotu)

*Vyčkávání stromu (o trpělivosti)

Pohádky se probouzely nějak tak „samy“ v lese či při prohánění mraků po obloze… Otevírají představivost skrytých světů a na příběhu ukazují vnitřní hodnoty. Velikou radost mi dělá, že děti si příběh často vybaví ve chvíli, kdy si obdobnou situaci samy řeší. Nejednou mi to maminky vyprávěly.

Knížka má 88 stran a stojí 170 Kč. 

Zde se můžete do jedné pohádky začíst:

PAVOUČÍ NÍTÍ BABÍHO LÉTA

V koutě altánu se z kulatého bílého chumlu na pavučině vyrojilo mračno pidipavoučků. Ten na okraji se jmenuje Rudolf. A nesměj se mu, že sis ho málem nevšiml, že je to jen malinkatá tečka. Je to sice pravda, ale on to slyší nerad. Chtěl by už být velikým pavoukem a mít svou vlastní síť. Možná i proto se svým sourozencům malinko straní. Někde uprostřed hemžení malých teček se spokojeně vyskytuje Arnošt. Ne, nesnaž se najít ho mezi ostatními, zatím se prostě ztrácí v davu. Až bude větší, uvidíš ho snadněji. Nemá zapotřebí vynikat a takhle malý je rád. Náramně si to hemžení se sourozenci i svou drobounkost užívá. Žasne nad mohutností pavučinových lan a klouže po nich v lehké bezstarostnosti. Za zmínku určitě také stojí pavoučí maminka Vilemína. Je starostlivá, své drobotině vždy po ruce. Kromě krmení a napájení by si ráda vyslechla i všetečné otázky svých robátek, nicméně v počtu padesáti tří dětí jí tyto otázečky splynou v šum. Rudolf však vždycky zaujme její pozornost. Je prostě mimo. Mimo chumel. A neustále se snaží o soběstačnost. S vypětím všech sil se drápe k mouše chycené v pavučině, aby se najedl sám a dříve, než je přijde maminka krmit. Pak pozoruje svých osm noh, zda mu povyrostly a pavoučí zadeček ztloustl. A rmoutí se tím, že moc ne a že se ještě načeká, než bude veliký. Obdivně vzhlíží k mamince, jak je veliká, silná a šikovná. Arnošt k mamince taky vzhlíží. Jak je milá a krásně se o něj stará.
…Dny plynou. Na dnešek ranní chlad vyčaroval z první letošní lehounké mlhy krůpějky rosy v pavučině. Jakmile rozlilo sluníčko svou záři na altán, kapičky jako křišťálové korálky začaly odrážet paprsky slunce do všech koutů. To ti byla podívaná! Pavoučínci, už o poznání větší, se probudili v úžasu nad tou oslnivou krásou! Arnošt vzal za ruku, teda vlastně nohu, osm sestřiček. Jarmilku, Josefínu, Marlenku, Natašku, Lidušku, Uršulku, Emilku a Radmilku. Za každou svou nožku jednu, má jich přece osm. Chtěl se s nimi rozběhnout po pavučině a z radosti se zatočit dokola. Jenomže, když zahýbal nožičkami, zjistil, že mu žádná volná na běhání nezbyla. Začal se poťouchle chechtat a jeho sestřičky s ním. Rozutekly se tedy ony, však každé sedm volných nožiček zbývalo. Vláčely Arnošta kapkami rosy, až byli celí zmáchaní. Koupali se s radostným výskáním v křišťálových krůpějích, dokud slunce kapičky nevysušilo. Rudolf se mezitím plahočil mezi kapkami a sbíral je do nějakého úlomku suchého listu. Chtěl si udělat zásobu, aby nemusel vždycky čekat na maminku, až jim dá napít. Jenže slunko mělo sílu, opřelo se i na suchý list a nasbíraná rosa se vypařila jen o sedm minut déle než zbylé kapky v síti. Maminka Vilemína obdivovala jeho pracovitost, i když jí bylo trošičku líto, že si tu první rosu ve svém životě vlastně vůbec neužil. Rána byla každým dnem chladnější a kapky rosy těžší. Maminka naučila všechna svá pavoučátka, jak si vodu uchovávat a jak se mohou sama najíst. Rudolf se podivoval, jak je to najednou snadné.
Jednoho slunného zářijového dne, když byla pavoučí banda po jídle, si Rudolf opět prohlížel své nohy, jak vyrostly (a nutno podotknout, že dospělým velikým pavoukem už skoro byl). Najednou spatřil na konci svého pavoučího zadečku lepkavou kapku. Obrovsky se zaradoval, že už bude umět spřádat sítě jako maminka! Hnedle to potřeboval vyzkoušet. Přilípl onu kapku na trám altánu a začal se spouštět. „Juchůůůů!“ zařičel štěstím, když se mu to začalo dařit. Všichni obyvatelé pavučiny se za ním ohlédli. Užasli nad jeho dovedností, maminka však sebou spíš starostlivě trhla. Lepkavá hmota v pavoukově zadečku ještě nebyla dost pevná, nit se začala protahovat, až byla dočista tenounká a Rudolfa neunesla. Ten spadl na parapet a koulel se až na jeho okraj, div že se nezřítil až na zem. Obdiv vystřídalo maminčino pokárání. Všichni pavoučkové pak trpělivě čekali, až nastane ten správný čas naučit se s maminkou spřádat sítě. Věru přišlo to už brzy a všichni to dovedli bravurně, radost pohledět.
Babí léto bylo letos teplé, prosluněné a obzvláště kouzelné. Poryvy větru zesilovaly a přiblížil se okamžik, kdy se pavoučci, připravení na život, měli rozletět každý na své nové vlastní místo k žití. Rudolf se na tento okamžik těšil celý život. Stál na parapetu s velikou vážností a spřádal do povětří své silné pavučinové nítě. Jak se do nich vítr opíral, začaly mladého dospělého pavouka nadnášet, až se postupně vznesl do vzduchu na svou pouť životem. Pocit to byl monumentální. Soběstačný pavouk plný síly letí do neznáma vstříc dobrodružstvím! Sám! …A tak letí a letí… Zvykl si na ten pocit a bylo to najednou jiné, než si představoval. Nepotkává nikoho, kdo by obdivoval, jak je veliký. Začíná mu být smutno. Vzpomene si na maminku a bratříčky i sestřičky, kteří si ještě docela dlouho po Rudolfově odletu užívali chvíli, kdy jsou naposledy skoro všichni spolu. Bylo by mu málem do breku, když ho ze vzpomínání vyruší škubnutí. Nítí z pavučin zavadilo o větev stromu, na které Rudolf vzápětí přistál. Ačkoli právě nastal okamžik, kdy pavouček objevil své místo k žití, vůbec tuto skutečnost nevnímal. Stál tam na té větvi možná i dlouhé hodiny a přemítal si v hlavě, co měl udělat jinak, jak měl vděčně od maminky přijímat pomoc, jak si měl vesele hrát s bratříčky a sestřičkami… se zhroucením si vybavil svůj největší trapas, když ho neunesla jeho první nit. „Rudolfeeee!!!“ vyrušil ho z bloumání známý, vždy veselý hlas. S Rudolfem to hrklo, až se probral ze své lítosti a byl štěstím bez sebe. Byl to Arnošt!! Vítr ho zavál na stejný strom. „Ty Rudolfe,“ povídá, „já to viděl, ty jsi smutný.“ Rudolf jen zakýval hlavou. Arnošt ho poplácal po rameni a povídá: „Utrácel jsi život tím, že jsi myslel na to, co teprve bude. Teď zase utrácíš život přemýšlením nad tím, co už se stalo a mělo být jinak. Vzchop se a podívej se kolem sebe! Není naprosto nejkrásnější přesně to, co prožíváš teď?!“
Rudolf zvedl sklopené oči a najednou to uviděl! Kout světa, kam je vítr zanesl, byl čarokrásný! Vonělo to svěžím podzimním dnem, listí zářilo ohňovými barvami a pod stromem se třpytil potůček. Na protější větvi spřádala pečlivě novou pavučinu pavoučí slečna, ve které nerozpoznali žádnou ze svých dvaceti osmi sester. Pavoučci ji užasle pozorovali, dokud Rudolf nešťouchl uličnicky Arnošta. Ten mu s hravostí sobě vlastní přátelský šťouchanec opětoval, až se se smíchem kouleli bůhví kam. A už pro vždycky věděli, že to nejkrásnější, co můžou v životě prožít, se děje přesně teď.