Často jsem si říkávala, že život je nespravedlivý. Já se mám tak krásně, každý nádech stojí za to a přináší další a další milá překvapení. V každý čas svýho života se cítím tolik šťastná, že to snad ani víc nejde. A každej rok se divím, že to šlo zase ještě o kousek víc než vloni. Pozoruji, že často stačí po něčem vnitřně zatoužit a samotnou mě překvapí, jak brzy se to stane skutečností takřka samo. Ale jsou tu lidé zoufalí, nešťastní, v koloběhu přežití, bez života… Tolik si toho přejí. Věcí, které skutečně moc potřebují a úleva nepřichází. Stále jsem očekávala, že se to zvrátí a vyrovná. Že já budu muset trpět a ti druzí budou šťastní.
Jenže pak jsem se poohlédla zpět na svůj život a hle: Na základce jsem nezapadla do kolektivu a zažívala separaci. Poměrně velkou etapu života jsem vycházela s čtyřmi tisíci na měsíc. Vstoupením do manželství jsme proti sobě postavili snad všechny zúčastněné strany a zažívali značný odpor. První miminko muselo podstoupit operaci na otevřeném srdíčku… tedy – vyndají srdíčko z těla na 4 hodiny, opravují jej a dítě je na mimotělním oběhu. Čekám tu nekonečnou dobu za stěnou operačního sálu. A když se konečně dozvím, že dítě to zvládlo, musím jet domů. Bez něj. Na JIP docházím na chvilku v povolených časech. Dítě už je při vědomí, s obrovskou jizvou na hrudníčku a kanilama, drenama… a já na tomto oddělení nemůžu být s ním. Obdobnou operaci potřebovalo i dítě třetí . Navíc má vážný handicap.
Nic z toho ale nezkalilo moje štěstí. Prostě to na něj nemá vliv.
…Uvědomila jsem si, že můj život by mnoho lidí nechtělo. Možná by v něm šťastní nebyli. Možná by si říkali: „Proč zrovna já?“ …Tahle otázka mi vždycky postrádala smysl. Když ne já tak druhý ano? To by mohl říci každý… Mám to teď takhle a je to tak správně. Ty nejtěžší chvíle v sobě mají hodně magie a zvláštního klidu. Vždycky mají svůj účel a obrovskou odměnu. A v tu chvíli to vím.
Za vše prožité jsem vděčná. A pokud bych měla vyjmenovat ty veselé prožitky, byl by to dlouhosáhlý seznam splněných snů a přání. Skutečně existuje kouzlo, kdy si něco niterně zapřeješ a ono se to začne dít způsobem, jaký bys nevymyslel.
Kouzlo splněných přání pozoruju u lidí, kteří dovedou být šťastní v každé situaci. Splnění přání pak není podmínkou jejich štěstí. Neříkají si: „Tohle se mi splní a budu konečně šťastný.“ Šťastní jsou a přeci pocítí touhu. A touha je zázrak. Uvede věci do pohybu.
Opravdovou niternou touhu nevyvolá skutečnost, že mi něco chybí. Nebo že druzí to mají a já ne. Skutečná touha zableskne sama. A ta umí zázraky. Zkuste to.
Taky mám o tom pohádku… Hvězdný třpyt
